Vítáme na našich stránkách všechny, kteří  patří mezi chovatele či příznivce  oveček, lam nebo třeba jen romantických  kokořínských zákoutí  s kloboukem  Řípu na obzoru…

Bydlíme v malé vesničce Brocno, kousek od Štětí, na rozhraní dvou krásných regionů se zcela odlišným přírodním rázem – Kokořínska a Českého Středohoří. Po několika letech života strávených v Praze jsme si i s dětmi vyhlédli starou roubenou chalupu v kraji, na který dolehla v minulosti těžká historie Sudet.

K dřevěné chalupě časem přibyly zanedbané zpustlé pozemky plné náletového křoví, navíc mnohdy ve velmi nepřístupném svahovitém terénu. Po pravdě, prudké břehy zarostlých údolí byly vhodnější spíš pro kamzíky než pro jakékoliv rozumné využití. Z čiré nezkušenosti jsme se pokoušeli několik let rokle vysekávat a udržovat. Když už jsme to téměř vzdali, začaly naše dvě dcery prosazovat svou touhu po zvířecím mazlíčkovi. Protože ale často jezdíme z domu, tak požadovaný pejsek neprošel.  Hledali jsme něco, co je schopné si potravu opatřit alespoň na krátkou dobu i samo. A objevili jsme velmi sympatické tvory – lamy krotké. Jsou krásné, inteligentní, nenáročné, cvičitelné a dá se s nimi stejně jako se psem vyrazit na vodítku na procházku. A tak jsme si pořídili náš první páreček – holku Sindy a kluka Merlina. Byla to půlroční  lamátka plná života a na prudkých svazích se jim velmi rychle zalíbilo.

Už ve chvíli, kdy padla volba pro lamy, jsme si ale uvědomili, že ony samy vyčistit všechny svahy a staré louky určitě nezvládnou.  A proto z ryze zištného důvodu – aby za nás odvedly hrubou práci – jsme se rovnou s lamami rozhodli ještě pro několik oveček.  Nejdřív jsme uvažovali o jakékoliv směsce vhodné na pekáč, ale rychle nám došlo, že ovečky budou mít svá jména a až budeme mít tu naši Rózu, Bětku, či Andulku, nebude v našich silách se na ně dívat  jen jako na potencionální gulášek.  Navíc jsem hledali něco atraktivního, nezvyklého, ale hodně odolného, nenáročného  na péči a s jiskrou v oku. Nic jiného než ovce vřesové jsme si ani vybrat nemohli.

Vřesovky ale mají jednu „záludnou“ vlastnost: jsou to skutečně ovečky velmi aktivní, čiperné a podnikavé. Ne nadarmo si je mnohdy lidé pletou s kozami, jejich mlsota se té kozí zcela vyrovná. A tak nám začaly s chutí likvidovat nejen nálety tomu určené, ale i ovocné sady, které jsme se pokoušeli na některých plochách vysadit. Oplocení nepomohlo, vřesovky si s tím skutečně hravě poradily.  A tak padla třetí volba: najít takové ovčí plemeno, které by si ovocných stromků nevšímalo nebo na ně prostě nedosáhlo.  První varianta se ukázala jako nereálná, ale ta druhá nám dala naději. Objevili jsme nejmenší ovčí plemeno na světě – zakrslé ovečky ouessantské. Těm skutečně stačilo jen oplotit kmínky stromků do metrové výšky a bylo po problému. Navíc – jsou přece tak kouzelné…!  Miniaturní, milé, přítulné a hlavně opět naprosto nenáročné.

Během prvního půl roku se tak u nás doma zabydlily hned tři druhy přežvýkavců.

Prvotní myšlenka, že nám toto stádečko ušetří práci a budeme se na ně chodit zálibně koukat při západu slunce, se ale ukázala jako velký omyl. Teď teprve nám ta pravá práce začala. Péče o oplocení, přístřešky, napájení, veterinární péče, papírování a zase oplocení, nám ukázala, co to vlastně je práce s pozemky a se zvířaty.  Nebudu k nim ale nespravedlivá, odměnila se nám tím, co jsme od nich očekávali.  Není hezčí pohled než stádo, které se k Vám řítí z obrovské dálky sotva zazvoníte na zvon. Šedé moře pohupujících se rohů vřesovek, pár černých mrňousů, kterým jen tak nadskakujou ocásky  a vzadu se klátí jako skotačící štafle lamy… A všichni od Vás čekají, že je budete mít rádi stejně jako oni ten žvanec  co máte v kastrolu…